Studentský festival

Hodně dlouho jsem nepsala, ale rozhodla jsem se zase vrátit k blogování.
Založila jsem si instagram a jsem hodně aktivní tam, kdyby mě chtěl někdo sledovat (a dívat se, co každý den jím :-D).

Ale hlavně bych chtěla napsat o festivalu, na jehož organizaci jsem se podílela. Jednalo se o studentský festival nazvaný The Dark Room. Vznikl víceméně za čistě studentské organizace pod vedením našeho učitele.
Sice jsem nebyla úplně hlavní organizátorka tohoto festivalu, ale stejně zařazuji článek do rubriky Moje tvorba, protože jsem si vytvořila k festivalu mateřský vztah. Já se k organizaci festivalu dostala až tak dva týdny před začátkem, takže jsem se podílela hlavně na tvorbě programu a spíše věcí, které byly potřeba udělat už v průběhu samotného festivalu. A byla to skvělá zkušenost. Zaprvé jsme tam vznikli jako opravdu super skupina a byla tam příjemná atmosféra a zadruhé mě to velmi bavilo. Sice jsem zjistila, že jsem při uvádění filmových bloků, když jsem se nakláněla pro mikrofóny, pravidelně ukazovala kalhotky, ale tak erotika patří ke každé správné akci, ne? :-D Takže já a můj okolí pohoršující model :-D.

Jinak jsem taky viděla mnoho výborných filmů. Taky jsem se podívala do zákulisí kina Art, poznala paní uvaděčku, podívala se do promítacích kabin a naučila se zapínat větrání ve velkém sále. Nikdy bych nečekala, že v rámci studentské tvorby vzniká tolik zajímavých záležitosti. A teď ještě několik fotek z celého festivalu (hlavné ze zákulisí organizačního štábu), které můžete najít na FB stránkách.

Jinak můj film na tomto festivalu dostal čestné uznání, což mě velmi potěšilo.
Pokud by vás zajímaly další informace o našem festivalu, tak tady.

Lůno

Nedávno jsem viděla velmi zajímavý film, o kterém vám sem napíšu. Chystala jsem se na něj podívat už velmi dlouho a vůbec mě nezklama. Jedná se o film maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa. K jeho tvorbě mám vcelku ambivalentní pocity. Považuji ho za velmi talentovaného, ale ne všechny jeho věci, co jsem viděla, se mi líbily. Dealer byl opravdu zajímavý film, měl atmosféru a dobře vystihl beznadějnost a vyprázdněnost drogového světa. Na druhou stranu byl poněkud zdlouhavý. Je to jen vítr se mi líbilo ještě více. Opět se mu povedlo krásně popsat prostředí, kde se film odehrává a jeho polodokumentaristický styl působil opravdu syrově a vyznění filmu mě emocionálně hodně zasáhlo. Naopak Mléčná dráha byla katastrofa. Ať si každý říká, co chce, tenhle experiment byl strašný. Naprostá pseudointelektuální masturbace. Po jeho shlédnutí jsem uvažovala nad tím, že na Benedeka zanevřu. Naštěstí jsem to neudělala a na Lůno se podívala (částečně taky protože Eva Green je jedna z mých nejmilovanějších hereček) a tenhle jeho film mě zaujal nejvíce.

Film se odehrává v blízké budoucnosti. Nejdříve se jedná o jednoduchý a roztomilý příběh dětské lásky mezi Rebeccou a Tommym, která je zničena odjezdem Rebeccy do Japonska. Ta se ale po letech vrací a dnes už dospělí lidé spolu mohou začít žít. Jenže Tommy umírá při autonehodě. Rebecca se ale rozhodně využít možnosti klonování a Tommyho "znovu porodit".

První bych zmínila fakt, že příběh se odehrává v nádherné přírodě. Připomíná mi to exteriéry v bergmanových filmech. Příroda ve filmi je studená, temná, ale krásná. Takové reálie mám nejradši. Taky se mi líbí, že ve filmu není mnoho dialogů, je řečeno jen to nejnutnější a ve většině případů mluví obraz. Taky mě překvapilo, že ačkoliv se jedná o poněkud kontroverzní téma, tak je odvykládáno citlivě, jemně a uvěřitelně. Rozhodně se jedná o jeden z nejzajímavějších filmů, jaké jsem v poslední době viděla.

Hipster seznam oblíbených knih

Poslední dobou jsem pořád nemocná, takže přežívám na čaji, echinaceových kapkách a cucavých bonbonechproti kašli. A neo-anginu. Ale ještě předtím, než jsem lehla, jsem objevila skvělou stránku cbdb a hned jsem si na ní založila profil. Bohužel jsem zjistila, že můj seznam - chci si přečíst - je mnohem delší než - přečetla jsem. Každopádně jsem se rozhodla, že sem napíšu něco o svých oblíbených knížkách. Vybrala jsem tři a nazvala jsem to hipster seznamem, protože jsou to tři knihy, které kromě mě nikdo nečetl :-D (samozřejmě že je četlo hodně lidí, ale jedná se o knihy, které nejsou příliš masově známé, aspoň ne u nás).

1. Jídlo se nevyhazuje - Amir Gutfreund
Knihu izraelského autora jsem četla vcelku nedávno, v rámci mého rozhodnutí více proniknout do současné izraelské umělecké scény. Jedná se o částečně autobiografickou knihu, kdy spisovatel popisuje, jaké to je být první generací své rodiny, která nezažila holocaust. Knihou se prolíná spousta zajímavých postav i osudů a celý příběh má mnoho vrstev. Spisovatel mapuje zajímavou komunitu jedné čtvrti, kde žije jeho dědeček a všichni jejich obyvatelé jsou přeživší holocaustu. Ukazuje nám zajímavé, svérázné charaktery a spoustu komických situací, zároveň ale ukazuje, jak je každý okamžik jejich života poznamenán tím, co prožili. Zajímavý je tu charakter druhého dědečka Lolka, který jediný z příbuzných hlavního hrdiny holocaust nezažil, ale naopak se mu podařilo utéct a přidat se k cizineckým legiím. Zároveň nám ukazuje i osudy jejich rodičů, kteří holocaust zažili jako děti a jediným se jim částečně podařilo znovu začít žít normální život. Druhá linie nám ukazuje dětství a dospívání hlavního hrdiny a jeho nejlepší kamarádky Effi. Jak jim každý tají, co se za druhé světové války stalo a jak se stávájí posedlí odhalit tajemství lidí kolem nich. Kniha je to vtipná, hodně smutná a velmi lidská. Všechny charaktery jsou velmi uvěřitelné a plastické. Spisovatel se nedrží jedné příběhové linie a jednoho stylu, ale libovolně přeskakuje z pasáží, které jsou skoro esejistické, do popisování každodenních jednoduchých situací, aby poté přešel do velmi dramatické linie.

2. Andělé Všehomíra - Einar Már Gudmundsson
Jedná se o knihu islandského autora, která mapuje svět lidí trpících schizofrenií. Ačkoliv je kniha psaná v ich formě, hlavní postava je ve skutečnosti bratr spisovatele, který touhle nemocí trpěl a nakonec spáchal sebevraždu. Jedná se o velmi sugestivní knížku, která začíná v dětství a končí sebevraždou hlavního hrdiny. Ačkoliv se příběh odehrává víceméně chronologicky, styl knihy bych nazvala spíše mozaikovitým, kdy nám autor popisuje různé situace, ze kterých si nakonec čtenář skládá celý příběh. Je to hodně citlivé dílo, které nemoc nijak nedémonizuje, ale rozhodně ani nezlehčuje. Ukazuje nám beznaděj a smutek člověka trpícího takovou chorobou. Velmi zajímavé části se odehrávají v psychiatrické léčebně, kde si najde hlavní hrdina skupinu velmi svérázných přátel. Jedná se o lehčí a zábavnější část knihy, ale mně se líbí tím, jak ukazuje a podává svět psychiatrické léčebny a jejich pacientů. Jinak se ale jedná o melancholické a depresivní dílo, které si ale v těchto pocitech nelibuje, ale jednodušše vychází ze situace hlavního hrdiny. Podle knihy byl i natočený film, ale nebyla jsem z něho příliš nadšená.

3. Sen v červeném domě - Cchao Süe-Čchin
Třídílný čínský epos, který pochází ze sedmnáctého století, jsem četla poprvé ve čtrnácti letech a od té doby se k němu stále vracím. Kniha ukazuje život v jedné z nějbohatších rodin tehdejší doby a především život ve vnitřních pokojích, tedy v ženské části domu. Hlavní postava je sice mladý chlapec, který je ale obklopen samými ženami, matkou, tetami, služkami či sestřenicemi. V knihách se nachází opravdu neuvěřitelně mnohoženských postav nejrůznějšího postavení a věkových kategorií, všechny jsou ale velmi osobité a rozpoznatelné. Kniha především mapuje čínské zvyky a každodenní život. Také se  celým příběhem prolínají různé magické události, které vychází z tradiční čínské mytologie a může se říct, že kniha se nachází na pomezí magického realismu, ačkoliv v době jejího vzniku, žádný takový žánr neexistoval. Na první pohled se může zdát, že se v knize nic neděje, většina jejího děje spočívá v popisování toho, jak hlavní hrdinové prožívají své každodenní dny. Ale jelikož se děj odehrává v tak odlišných kulturních podmínkách a všechny charaktery postav jsou velmi zajímavé, tak děj rozhodně není nudný, ačkoliv styl vyprávění je opravdu velmi pomalý. Příběh nám poskytuje opravdu podrobný pohled, jaký byl v takových rodinách život žen, jejich starosti, problémy a zábava. Ačkoliv kniha má tři díly, tak já mám ráda pouze první dva. Ten třetí už nepsal původní autor, jelikož zemřel před dokončením své ságy a kniha už je vcelku jednodušší, hlavní milostná zápletka mi přijde plytká a kniha ztrácí své tempo a dochází k přílišným zbytečným zvratům.

Samozřejmě sleduji krasobruslení, i když tady tuhle novou soutěž týmů považuji za totální blbost. A miluji definitivně Julii Lipnitskaya a budu ji adorovat dokud neskončí na drogách. Mohla by vyhrát stříbro v ženách, vůbec bych se nezlobila. A taky se mi hrozně líbí nová jízda Eleny a Nikity. 

Kromě obvyklých návštěv divadel jsem obohatila svůj kulturní program o koncert electroswingové kapely Mydy Rabycad. A bylo to skvělé. Písničky jsou zábavné a mají hrozně roztomilou a pěknou zpěvačku. Byla jsem tam se svojí kamarádkou Monikou. Kromě spousty zábavných věcí jsem s Monikou viděla i své první yaoi v životě (kdo neví - asijské animované gay porno, tvořené primárně pro ženské heterosexuální publikum) a bylo to neuvěřitelně vtipné. A dost poučné - nikdy by mě nenapadlo, že gay sex může být provozovám tolika způsoby. Každopádně ten velmi obvyklý koncept velkého, silného, extrémně maskuliního muže a drobného, zženštilého, jemného protějšku mi přijde dost zvláštní. Moc nerozumím tomu, čím se to potom liší od hetero porna, dokud ten drobnější neukáže penis, tak by nikdo ani ve snu neuhádl, že je to žena. No ale nebudu tu dělat závěry podle jednoho anime, když se to tolika ženám líbí, co mně je do toho. Potom jsme si ještě z legrace hledaly anime od gayů pro gaye (jak se tomuto žánru říká si už nevzpomínám) a všichni tam byli obří, chlupatí a neuvěřitelně svalnatí.

Ale ano věnuji se i rozumným věcem. Tento týden musím navštívit všechny doktory a úřady, kteří u nás ve městě jsou. Prostě vyřídit za jeden týden vše, na co nemám během semestru čas, takže je to dost šílené.

Momentky z filmového festivalu

Tento rokse mi poštětstilo díky mému učiteli pomáhat na brněnském festivalu krátkých filmů Brněnská šestnáctka. Společně se spolužáky jsme tam natáčely krátká videa, která mapovala atmosféru festivalu a zároveň se zabývala různými tématy související s festivalem. Věnovali jsme se jak návštěvníkům, tak hostům i organizátorům.  Jelikož jsme na to měli hodně málo času, tak to bylo dost náročné, zároveň jsem se za ty tři dny hrozně moc naučila a hlavně mám pocit, že jsem se hrozně otrkala. Přestala jsem se bát oslovovat lidi, pracovat sama za sebe a tak. Já jsem dohromady natočila asi šest videí a tady zvěřejňuji svoje tři nejoblíbenější. Úplně nejradši mám to poslední, které je o provozním kina Art.

 

Zombie malířka

Abych sem nedávala jen samé fotografie, tak jsem se rozhodla napsat i o své oblíbené malířce. Říká si Lora Zombie a je to mladá ruská umělkyně. I když je jen o pár let mladší než já, tak je velmi úspěšná a vystavovala už i v zahraničí. Je populásní předevšm v Americe. Hodně se inspiruje v popkultuře, komiksech, ale například i v klasické hudbě. Její styl je velmi barevný a svérázný.

 

Pro mě Lora spojuje všechno, co mám v umění ráda. Možná jsem to sem už někam psala, takže se možná budu opakovat, ale já mám hrozně ráda, když umění pracuje s kýčem a inspiruje se popkulturou. Lora dělá oboje, její brázky jsou velmi divoké a barevné. Na druhou stranu jsou ale taky smutné, nečiší z nich taková bezstarostná rebelie, ale jsou zatížené melancholií. Její nápady mě často velmi fascinují, ať už pouze tím, že mě pobaví, nebo že mě zasáhnou citově. Ona je velmi osobitá, ale zároveň citlivá malířka.

Druhá strana japonské noci

Dneska jsem se rozhodla napsat o svém dalším velmi oblíbeném fotografovi, kterého sleduji už velmi dlouho. Vlastně to byl vůbec první fotograf, jehož tvorbu jsem začala nějak systematičtěji pozorovat. Narazila jsem na něj úplně náhodou, když mi bylo asi šestnáct, na facebooku. Někdo z mých přátel sdílel fotky nahatých japonek válejících se na posteli v nějakém malém ošklivém pokoji. Celá ta fotka na mě působila jako by někdo náhodou vyblikl nějaké prostitutky v zaplivaném hotelu někde uprostřed Tokya. A mně se ty fotky hrozně líbily. Ani nevím čím. Působí tak znepokojivě a i trochu vulgárně. Ale ta atmosféra, která z nich čiší je úžasná (mám ji uloženou z FB, který rozmazává intimní partie :-D, originál se mi nepodařilo najít :-/ ).

Akif Hakan se věnuje například také módní fotografii a je v tomhle směru velmi úspěšný. To mě ale příliš nebaví. Více se mi už líbí jeho nezávislá práce,  ale stejně nejvíc miluji, když se věnuje asijské tématice. Tady tyhle jeho zvláštním způsobem znepokojující (nejenom) erotické fotky asiatek mě fascinují. Typické je pro ně, že všechny tam mají stejný bezduchý výraz a všechny působí spíše jako loutky. Přesto je  každá ta fotografie jiná. Tady je pár mých dalších oblíbených. Ale on má spousty fotografií, které miluji, takže výběr je spíše náhodný.