Studentský festival

Hodně dlouho jsem nepsala, ale rozhodla jsem se zase vrátit k blogování.
Založila jsem si instagram a jsem hodně aktivní tam, kdyby mě chtěl někdo sledovat (a dívat se, co každý den jím :-D).

Ale hlavně bych chtěla napsat o festivalu, na jehož organizaci jsem se podílela. Jednalo se o studentský festival nazvaný The Dark Room. Vznikl víceméně za čistě studentské organizace pod vedením našeho učitele.
Sice jsem nebyla úplně hlavní organizátorka tohoto festivalu, ale stejně zařazuji článek do rubriky Moje tvorba, protože jsem si vytvořila k festivalu mateřský vztah. Já se k organizaci festivalu dostala až tak dva týdny před začátkem, takže jsem se podílela hlavně na tvorbě programu a spíše věcí, které byly potřeba udělat už v průběhu samotného festivalu. A byla to skvělá zkušenost. Zaprvé jsme tam vznikli jako opravdu super skupina a byla tam příjemná atmosféra a zadruhé mě to velmi bavilo. Sice jsem zjistila, že jsem při uvádění filmových bloků, když jsem se nakláněla pro mikrofóny, pravidelně ukazovala kalhotky, ale tak erotika patří ke každé správné akci, ne? :-D Takže já a můj okolí pohoršující model :-D.

Jinak jsem taky viděla mnoho výborných filmů. Taky jsem se podívala do zákulisí kina Art, poznala paní uvaděčku, podívala se do promítacích kabin a naučila se zapínat větrání ve velkém sále. Nikdy bych nečekala, že v rámci studentské tvorby vzniká tolik zajímavých záležitosti. A teď ještě několik fotek z celého festivalu (hlavné ze zákulisí organizačního štábu), které můžete najít na FB stránkách.

Jinak můj film na tomto festivalu dostal čestné uznání, což mě velmi potěšilo.
Pokud by vás zajímaly další informace o našem festivalu, tak tady.

Lůno

Nedávno jsem viděla velmi zajímavý film, o kterém vám sem napíšu. Chystala jsem se na něj podívat už velmi dlouho a vůbec mě nezklama. Jedná se o film maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa. K jeho tvorbě mám vcelku ambivalentní pocity. Považuji ho za velmi talentovaného, ale ne všechny jeho věci, co jsem viděla, se mi líbily. Dealer byl opravdu zajímavý film, měl atmosféru a dobře vystihl beznadějnost a vyprázdněnost drogového světa. Na druhou stranu byl poněkud zdlouhavý. Je to jen vítr se mi líbilo ještě více. Opět se mu povedlo krásně popsat prostředí, kde se film odehrává a jeho polodokumentaristický styl působil opravdu syrově a vyznění filmu mě emocionálně hodně zasáhlo. Naopak Mléčná dráha byla katastrofa. Ať si každý říká, co chce, tenhle experiment byl strašný. Naprostá pseudointelektuální masturbace. Po jeho shlédnutí jsem uvažovala nad tím, že na Benedeka zanevřu. Naštěstí jsem to neudělala a na Lůno se podívala (částečně taky protože Eva Green je jedna z mých nejmilovanějších hereček) a tenhle jeho film mě zaujal nejvíce.

Film se odehrává v blízké budoucnosti. Nejdříve se jedná o jednoduchý a roztomilý příběh dětské lásky mezi Rebeccou a Tommym, která je zničena odjezdem Rebeccy do Japonska. Ta se ale po letech vrací a dnes už dospělí lidé spolu mohou začít žít. Jenže Tommy umírá při autonehodě. Rebecca se ale rozhodně využít možnosti klonování a Tommyho "znovu porodit".

První bych zmínila fakt, že příběh se odehrává v nádherné přírodě. Připomíná mi to exteriéry v bergmanových filmech. Příroda ve filmi je studená, temná, ale krásná. Takové reálie mám nejradši. Taky se mi líbí, že ve filmu není mnoho dialogů, je řečeno jen to nejnutnější a ve většině případů mluví obraz. Taky mě překvapilo, že ačkoliv se jedná o poněkud kontroverzní téma, tak je odvykládáno citlivě, jemně a uvěřitelně. Rozhodně se jedná o jeden z nejzajímavějších filmů, jaké jsem v poslední době viděla.

Hipster seznam oblíbených knih

Poslední dobou jsem pořád nemocná, takže přežívám na čaji, echinaceových kapkách a cucavých bonbonechproti kašli. A neo-anginu. Ale ještě předtím, než jsem lehla, jsem objevila skvělou stránku cbdb a hned jsem si na ní založila profil. Bohužel jsem zjistila, že můj seznam - chci si přečíst - je mnohem delší než - přečetla jsem. Každopádně jsem se rozhodla, že sem napíšu něco o svých oblíbených knížkách. Vybrala jsem tři a nazvala jsem to hipster seznamem, protože jsou to tři knihy, které kromě mě nikdo nečetl :-D (samozřejmě že je četlo hodně lidí, ale jedná se o knihy, které nejsou příliš masově známé, aspoň ne u nás).

1. Jídlo se nevyhazuje - Amir Gutfreund
Knihu izraelského autora jsem četla vcelku nedávno, v rámci mého rozhodnutí více proniknout do současné izraelské umělecké scény. Jedná se o částečně autobiografickou knihu, kdy spisovatel popisuje, jaké to je být první generací své rodiny, která nezažila holocaust. Knihou se prolíná spousta zajímavých postav i osudů a celý příběh má mnoho vrstev. Spisovatel mapuje zajímavou komunitu jedné čtvrti, kde žije jeho dědeček a všichni jejich obyvatelé jsou přeživší holocaustu. Ukazuje nám zajímavé, svérázné charaktery a spoustu komických situací, zároveň ale ukazuje, jak je každý okamžik jejich života poznamenán tím, co prožili. Zajímavý je tu charakter druhého dědečka Lolka, který jediný z příbuzných hlavního hrdiny holocaust nezažil, ale naopak se mu podařilo utéct a přidat se k cizineckým legiím. Zároveň nám ukazuje i osudy jejich rodičů, kteří holocaust zažili jako děti a jediným se jim částečně podařilo znovu začít žít normální život. Druhá linie nám ukazuje dětství a dospívání hlavního hrdiny a jeho nejlepší kamarádky Effi. Jak jim každý tají, co se za druhé světové války stalo a jak se stávájí posedlí odhalit tajemství lidí kolem nich. Kniha je to vtipná, hodně smutná a velmi lidská. Všechny charaktery jsou velmi uvěřitelné a plastické. Spisovatel se nedrží jedné příběhové linie a jednoho stylu, ale libovolně přeskakuje z pasáží, které jsou skoro esejistické, do popisování každodenních jednoduchých situací, aby poté přešel do velmi dramatické linie.

2. Andělé Všehomíra - Einar Már Gudmundsson
Jedná se o knihu islandského autora, která mapuje svět lidí trpících schizofrenií. Ačkoliv je kniha psaná v ich formě, hlavní postava je ve skutečnosti bratr spisovatele, který touhle nemocí trpěl a nakonec spáchal sebevraždu. Jedná se o velmi sugestivní knížku, která začíná v dětství a končí sebevraždou hlavního hrdiny. Ačkoliv se příběh odehrává víceméně chronologicky, styl knihy bych nazvala spíše mozaikovitým, kdy nám autor popisuje různé situace, ze kterých si nakonec čtenář skládá celý příběh. Je to hodně citlivé dílo, které nemoc nijak nedémonizuje, ale rozhodně ani nezlehčuje. Ukazuje nám beznaděj a smutek člověka trpícího takovou chorobou. Velmi zajímavé části se odehrávají v psychiatrické léčebně, kde si najde hlavní hrdina skupinu velmi svérázných přátel. Jedná se o lehčí a zábavnější část knihy, ale mně se líbí tím, jak ukazuje a podává svět psychiatrické léčebny a jejich pacientů. Jinak se ale jedná o melancholické a depresivní dílo, které si ale v těchto pocitech nelibuje, ale jednodušše vychází ze situace hlavního hrdiny. Podle knihy byl i natočený film, ale nebyla jsem z něho příliš nadšená.

3. Sen v červeném domě - Cchao Süe-Čchin
Třídílný čínský epos, který pochází ze sedmnáctého století, jsem četla poprvé ve čtrnácti letech a od té doby se k němu stále vracím. Kniha ukazuje život v jedné z nějbohatších rodin tehdejší doby a především život ve vnitřních pokojích, tedy v ženské části domu. Hlavní postava je sice mladý chlapec, který je ale obklopen samými ženami, matkou, tetami, služkami či sestřenicemi. V knihách se nachází opravdu neuvěřitelně mnohoženských postav nejrůznějšího postavení a věkových kategorií, všechny jsou ale velmi osobité a rozpoznatelné. Kniha především mapuje čínské zvyky a každodenní život. Také se  celým příběhem prolínají různé magické události, které vychází z tradiční čínské mytologie a může se říct, že kniha se nachází na pomezí magického realismu, ačkoliv v době jejího vzniku, žádný takový žánr neexistoval. Na první pohled se může zdát, že se v knize nic neděje, většina jejího děje spočívá v popisování toho, jak hlavní hrdinové prožívají své každodenní dny. Ale jelikož se děj odehrává v tak odlišných kulturních podmínkách a všechny charaktery postav jsou velmi zajímavé, tak děj rozhodně není nudný, ačkoliv styl vyprávění je opravdu velmi pomalý. Příběh nám poskytuje opravdu podrobný pohled, jaký byl v takových rodinách život žen, jejich starosti, problémy a zábava. Ačkoliv kniha má tři díly, tak já mám ráda pouze první dva. Ten třetí už nepsal původní autor, jelikož zemřel před dokončením své ságy a kniha už je vcelku jednodušší, hlavní milostná zápletka mi přijde plytká a kniha ztrácí své tempo a dochází k přílišným zbytečným zvratům.

Samozřejmě sleduji krasobruslení, i když tady tuhle novou soutěž týmů považuji za totální blbost. A miluji definitivně Julii Lipnitskaya a budu ji adorovat dokud neskončí na drogách. Mohla by vyhrát stříbro v ženách, vůbec bych se nezlobila. A taky se mi hrozně líbí nová jízda Eleny a Nikity. 

Kromě obvyklých návštěv divadel jsem obohatila svůj kulturní program o koncert electroswingové kapely Mydy Rabycad. A bylo to skvělé. Písničky jsou zábavné a mají hrozně roztomilou a pěknou zpěvačku. Byla jsem tam se svojí kamarádkou Monikou. Kromě spousty zábavných věcí jsem s Monikou viděla i své první yaoi v životě (kdo neví - asijské animované gay porno, tvořené primárně pro ženské heterosexuální publikum) a bylo to neuvěřitelně vtipné. A dost poučné - nikdy by mě nenapadlo, že gay sex může být provozovám tolika způsoby. Každopádně ten velmi obvyklý koncept velkého, silného, extrémně maskuliního muže a drobného, zženštilého, jemného protějšku mi přijde dost zvláštní. Moc nerozumím tomu, čím se to potom liší od hetero porna, dokud ten drobnější neukáže penis, tak by nikdo ani ve snu neuhádl, že je to žena. No ale nebudu tu dělat závěry podle jednoho anime, když se to tolika ženám líbí, co mně je do toho. Potom jsme si ještě z legrace hledaly anime od gayů pro gaye (jak se tomuto žánru říká si už nevzpomínám) a všichni tam byli obří, chlupatí a neuvěřitelně svalnatí.

Ale ano věnuji se i rozumným věcem. Tento týden musím navštívit všechny doktory a úřady, kteří u nás ve městě jsou. Prostě vyřídit za jeden týden vše, na co nemám během semestru čas, takže je to dost šílené.

Momentky z filmového festivalu

Tento rokse mi poštětstilo díky mému učiteli pomáhat na brněnském festivalu krátkých filmů Brněnská šestnáctka. Společně se spolužáky jsme tam natáčely krátká videa, která mapovala atmosféru festivalu a zároveň se zabývala různými tématy související s festivalem. Věnovali jsme se jak návštěvníkům, tak hostům i organizátorům.  Jelikož jsme na to měli hodně málo času, tak to bylo dost náročné, zároveň jsem se za ty tři dny hrozně moc naučila a hlavně mám pocit, že jsem se hrozně otrkala. Přestala jsem se bát oslovovat lidi, pracovat sama za sebe a tak. Já jsem dohromady natočila asi šest videí a tady zvěřejňuji svoje tři nejoblíbenější. Úplně nejradši mám to poslední, které je o provozním kina Art.

 

Zombie malířka

Abych sem nedávala jen samé fotografie, tak jsem se rozhodla napsat i o své oblíbené malířce. Říká si Lora Zombie a je to mladá ruská umělkyně. I když je jen o pár let mladší než já, tak je velmi úspěšná a vystavovala už i v zahraničí. Je populásní předevšm v Americe. Hodně se inspiruje v popkultuře, komiksech, ale například i v klasické hudbě. Její styl je velmi barevný a svérázný.

 

Pro mě Lora spojuje všechno, co mám v umění ráda. Možná jsem to sem už někam psala, takže se možná budu opakovat, ale já mám hrozně ráda, když umění pracuje s kýčem a inspiruje se popkulturou. Lora dělá oboje, její brázky jsou velmi divoké a barevné. Na druhou stranu jsou ale taky smutné, nečiší z nich taková bezstarostná rebelie, ale jsou zatížené melancholií. Její nápady mě často velmi fascinují, ať už pouze tím, že mě pobaví, nebo že mě zasáhnou citově. Ona je velmi osobitá, ale zároveň citlivá malířka.

Druhá strana japonské noci

Dneska jsem se rozhodla napsat o svém dalším velmi oblíbeném fotografovi, kterého sleduji už velmi dlouho. Vlastně to byl vůbec první fotograf, jehož tvorbu jsem začala nějak systematičtěji pozorovat. Narazila jsem na něj úplně náhodou, když mi bylo asi šestnáct, na facebooku. Někdo z mých přátel sdílel fotky nahatých japonek válejících se na posteli v nějakém malém ošklivém pokoji. Celá ta fotka na mě působila jako by někdo náhodou vyblikl nějaké prostitutky v zaplivaném hotelu někde uprostřed Tokya. A mně se ty fotky hrozně líbily. Ani nevím čím. Působí tak znepokojivě a i trochu vulgárně. Ale ta atmosféra, která z nich čiší je úžasná (mám ji uloženou z FB, který rozmazává intimní partie :-D, originál se mi nepodařilo najít :-/ ).

Akif Hakan se věnuje například také módní fotografii a je v tomhle směru velmi úspěšný. To mě ale příliš nebaví. Více se mi už líbí jeho nezávislá práce,  ale stejně nejvíc miluji, když se věnuje asijské tématice. Tady tyhle jeho zvláštním způsobem znepokojující (nejenom) erotické fotky asiatek mě fascinují. Typické je pro ně, že všechny tam mají stejný bezduchý výraz a všechny působí spíše jako loutky. Přesto je  každá ta fotografie jiná. Tady je pár mých dalších oblíbených. Ale on má spousty fotografií, které miluji, takže výběr je spíše náhodný.

Jsem závislá na Nutelle. Je to hrozné. Včera jsem ji koupila a za dva dny je půl balení pryč. Ale prostě...mňam, mňam.
Byla jsem na Nymfomance a byla hrozná. každopádně jsem si uvědomila, že Trierovi závidím. Ať natočí cokoliv, stejně na to půjdu, tak jako spousta dalších lidí. A ať natočí sebevětší sračku, tak se objeví skupina lidí, kteří ji budou milovat a považovat za přelomové dílo. Je to takový filmový Steve Jobs. Což ale teď nemyslím nijak hanlivě ani ironicky. Tohle je podle mě bod, do kterého by se chtěl dostat další umělec. Stát se klasikou ale ještě u toho stále aktivně tvořit. To je krásné.
Taky jsem viděla nejlepší divadlo svého života. Ale o tom nemám moc, co říct, protože to byl takový hodně pocitový zážitek.
Mám hrozně ráda Brno, když jsou prázdniny. Prázdné šaliny, prázdné kavárny, všechno je super. Tak se můžu procházet a taky objevuju teď hodně nových podniků. V Brně se teď objevilo spoustu nových útulných kaváren, kteér jsou velmi stylové, mají tam výbornou kávu, nějaké jídlo a je tam klid. Taky jsem objevila Ebisu - tradiční japonskouhospodu uprostřed Brna. Mně se na ní nejvíc líbí ten systém, že vám všechno jídlo, co jste si objednali nanosí doprostřed a každý ochutnává.

 A když už jsme u toho jídla (jo, mám hodně ráda dobré jídlo), tak jsem se rozhodla, že začnu dobře zdravěji vařit. Moje kuchyně je sice dobrá, ale velmi taková tučná - hodně másla, smetaky, knedlíků, dost smažím a taky hodně vařím sladká jídla. Ale jinak když jím venku, tak docela ráda jím zdravě, tak jsem se rozhodla inspirovat. Uvařila jsem kuřecí kousky s rýží a čínskou zeleninovou směsí, ale hlavně jsem vymyslela výbornou marinádu ze sojové omáčky, medu, kari a ještě nějakého koření a bylo to vynikající.
A moje spolubydlící mě nakazila touhle písničkou (která nepatrně vyjadřuje moji situaci :-D ) a je k ní hrozně roztomilý videoklip.

Panenky na ledě

Pokud trochu sledujete krasobruslení, tak jste si museli všimnout, že právě proběhl evropský šampionát. Já jsem ho sice bohužel nemohla sledovat kvůli zkouškovému z přímého přenosu, ale teď o víkendu jsem si pustila ze záznamu vystoupení a napadl mě nový článek.
Teď se v ženském krasobruslení objevila spousta mladinkých ruských děvčátek, které to začaly v Evropě docela válcovat. Je to podobné, jako když se objevily před časem asijské dívky, které taky začínaly v seniorských soutěžích kolem 15-16 a ihned začaly vyhrávat medaile (Mao Asado, Miki Ando a moje nejoblíbenější Kim Yuna). Ovšem tenhle ruský nápor je ještě extrémnější. Snad v každé soutěži se objeví nějaká nová. Já většinou hrozně nemám ráda, když se na těchto vrcholových šampionátech objevují malinké holčičky, protože jsou takové drobné a vypadají ještě mnohem mladší, navíc působí tak vyděšeně a nejistě...a vůbec si myslím, že s vrcholovým sportem by člověk neměl začínat jako dítě. A často tyhle děvčátka zazáří jednu/dvě sezóny (někdy i jednu dvě soutěže) a pak spadnou dolů. Proto to nechci moc podporovat. Jenže nemůžu si pomoct a začínají se mi ta děvčata vážně líbit, protože jsou výborná a zajímavá. Tady je trojka těch, které mě nejvíce zaujaly.

Elizaveta Tuktamysheva

 Bohužel osud téhle nadějné krasobruslařky začíná trochu připomínat, co jsem psala výše. Já si jí všimla na minulém evropském šampionátu, kde byla třetí a zajela naprosto fenomenální volnou jízdu. Na světě už trochu zaváhala, protože spadla při krátkém programu. Tuhle sezónu velmi pokazila, což zakončila tím, že na ruském šampionátu skončila desátá, ačkoliv před rokem ho vyhrála. Na evropský šampionát, olympiádu a na světový šampionát může tento rok zapomenout.

Já ale upřímně doufám, že je to jen nějaké zaváhání a další sezóny zase bude na výsluní. Já se totiž naprosto zamilovala do jejího stylu jízdy, který je velmi neobvyklý a snadno rozpoznatelný. Elizaveta je totiž na ledě velice vášnivá, expresivní a to mě hrozně baví. Sice není tak technicky dobrá jako další dvě krasobruslařky, o kterých budu psát, ale co se týká projevu, tak mě baví nejvíce. Je jako oheň.
Tady je moje nejoblíbenější vystoupení Elizavety (a asi i objektivně její nejlepší). Její volná jízda z evropského šampionátu z minulého roku.

Adelina Sotnikova

Další dívka, která zazářila už na minulém evropském šampionátu. Podala tam naprosto výborný výkon v krátkém programu a skončila druhá. I když na světě taky trochu zaváhala, tak je to mnohem vyrovnanější krasobruslařka. Ruský šampionát vyhrála už čtyřikrát za sebou, poprvé ve dvanácti letech. Tento rok skončila na evropě druhá a s největší pravděpodobností pojede reprezentovat Rusko do Socchi.

Musím se přiznat, že minulý rok na evropském šampionátu mě tolik nezaujala. Oproti Elizavetě mi přišla mnohem unylejší, ačkoliv byla bez pochyby technicky lepší. Každopádně tento rok mě její krátký program naprosto přesvědčil, že se mi líbí. I když je jí teprve sedmnáct, tak její krasobruslení působí mnohem vyzráleji a ženštěji. První rok působila, že má problém fyzicky ujet celou volnou jízdu a že se moc soustředí na technickou stránku a ani ji to vlastně nebaví. Teď ale získala takovou jiskru a mám z ní pocit, že si to opravdu užívá.
Tady je krátký program, který jela tento rok.

Julia Lipnitskaia

Když se tento rok objevila na evropském šampionátu tady tahle patnáctiletá holčička, co vypadá tak na sedm, tak jsem si říkala, že to snad nemyslí vážně. Pak ale zajela výborný krátký program a naprosto fenomenální volnou jízdu a vyhrála zlatou medaili. Už dříve zazářila na jiných soutěžích a byla druhá na Grand Prix. Zřejmě pojede s Adelinou tento rok také na olympiádu.

Jistěže co se týká uměleckého projevu, tak potřebuje Julia ještě trochu dospět. Ovšem z technického hlediska dosahuje naprosté světové špičky. Často bývá kritizována za to, že je moc sebevědomá a málo projevuje emoce, ale to se mi na ní líbí. Já mám ráda sebejisté krasobruslaře, u kterých netrnu hrůzou, protože jejich nervozita člověka porazí i z televizní obrazovky. A u patnáctileté dívenky je to obdivuhodné. Navíc mám pocit, že ji krasobruslení opravdu naplňuje a jde si cílevědomě za svým snem. A že není úplně bez emocí, ukazuje její reakce potom, co odjela na evropě svoji geniální volnou jízdu.
No a co jiného sem můžu dát za video než její volný program z evropského šampionátu.

Život s tancem

Dneska jsem se rozhodla se tu podělit o moje úplně první dokumentární videjko. Natáčela jsem ho před půl rokem a jednalo se o portrét brněnské skupiny, která tančí irské tance a především jejich "vedoucí". Hodně jsem se na něm naučila a ačkoliv dnes bych toho už docela dost změnila a můj natáčecí styl se dost posunul, pořád si myslím, že je to hezké video. Natáčela jsem ho jako závěrečný projekt do jednoho audiovizuálního předmětu. Dnes se mi zdá, že je tam trochu přetancováno, ale myslím, že se mi docela podařilo odrazit atmosféru, jaká v souboru vládla. Dost tomu pomohlo, že moje respondentka byla hrozně sympatická a tanečníci jsou opravdu excelentní. Ale mně se to těžko hodnotí, přece jenom je to moje dílo. Každopádně je to první věc, kterou jsem dělala a mám pocit, že se nemusím stydět to zveřejnit. Tady je.

Orange is the new black

Dneska jsem se vám zase rozhodla napsat o seriálu, který mě hodně baví. Jedná se o seriál z ženské věznice a je hodně vtipný, tak akorát melodramatický a hlavně velmi sexy.
 Hlavní postava Piper je klasická američanka ze střední třídy, která má snoubence, rozjíždí firmu s bio kosmetickými výrobky a je posedlá zdravou stravou. Jenže ji dostihne minulost, protože před osmi lety jezdila po světě se svou přítelkyní, která vedla mezinárodní drogový kartel a jendou jí pomohla převézt peníze přes hranice. A teď za to dostala 15 měsíců vězení.

Na seriálu se mi líbí, že vězení nedémonizuje, ale ani ho neidealizuje. Postavy nevypadají jako modelky, ale všechno jsou to normální ženské (ano moje feministické já se ozývá :-D ) a hlavně mají zajímavé příběhy. Piper sledujeme od prvního okamžiku a ačkoliv jsem se na začátku bála, že mě bude otravovat, protože je dost jiná než já, tak seriál má tak super scénář, že si ji oblíbíte a do konce jsem se v pár okamžicích s ní i ztotožnila.

Jak už jsem napsala, tak scénář je podle mě hlavním pozitivem tohoto seriálu. Postavy jsou uvěřitelné, dialogy nejsou křečovité, ve správných momentech pobaví, v jiných zase rozpláče, to se mi opravdu líbí. Příběh se neodehrává jen ve vězení, ale pomocí flashbacků se dozvídáme příběhy některých spoluvězenkyň i třeba bachařů.

No a protože postavy jsou taky důležitou součástí celého seriálu, tak vám napíšu o svých nejoblíbenějších.

Alex Vause
Ano, nejenom že je Piper ve vězení, ale setká se zde i se ženou, diký níž se sem dostala. Její bývalka a zároveň drogová dealerka Alex.

Tak tohle je jasné. Myslím, že do ní se zamiloval každý. I u mě se zařadila vedle Sherlocka, Třináctky z Dr.House a desátého doktora mezi seriálové postavy, které si chci vzít. Je krásná a ženská, ale zároveň takovým tím sebevědomým emancipovaným způsobem. Zároveň je chytrá, sarkastická a má nádherný hlas. Kromě toho je to vážně zajímavá postava, někdy hodně mrcha, zároveň ale docela citlivá a pobyt ve vězení nese hůř, než dává najevo. Je to takový ten typ, co je posedlý po dobrodružství a nebezpečí. Taky je ale dost veliká pragmatička, která jde zatím, co chce.

Red
Red je zkrácenina jména Galina Reznikov a má na starost vězenskou kuchyni a zároveň celé ženské vězeňské komunitě šéfuje.

Jako všechny ostatní postavy, tak i Galina je velmi rozporuplná postava. Nejdřív působí krutě  a jakmile ji nějaká vězenkyně naštve, tak ji nesmlouvavě vyloučí z kolektivu a působí jako taková vězeňká mafiánky. Každopádně později člověk pochopí, že jen tak udrží pořádek a učiní sobě i ostatním život ve vězení přijatelným. Je to taková kombinace tvrdosti a mateřkosti. Mně se na ní líbí, že je vtipná, má zdravý selský rozum a je hlavně velmi životaschopná. Její příběh je hodně smutný, i když udělala hodně chyb sama.

Miss Claudette
Žena se kterou Piper sdílí celu. Ve vězení je už dlouho a nikdo přesně neví, proč se tam dostala. Kolují o ní zvěsti, že provozuje černou magii a ve vězení je za zabití. S nikým se kromě Red nebaví.

Asi moje vůbec nejoblíbenější postava v seriálu. Je hodně přísná a umí si vytyčit pravidla zároveň ale, aspoň pro mě, má za sebou nejsmutnější příběh a vůbec se asi jedná o nejsmutnější postavu, jejíž zvraty jsem hrozně prožívala. Její osud sledujeme od té doby, co jako maldinká dívka přišla do Ameriky a má za sebou velmi tvrdý život. A nakonec i když jednala špatně, tak je to naprosto pochopitelné. Je hodně zahořklá, ale zároveň není zlá, právě naopak. Je to opravdu výborně udělaná postava.